Kázání 8.3.2026

Celá pospolitost synů Izraele táhla z pouště Sínu od stanoviště ke stanovišti podle Hospodinova rozkazu. Utábořili se v Refídimu, ale lid neměl vodu k pití. 2 Tu se lid dostal do sváru s Mojžíšem a naléhali: "Dejte nám vodu, chceme pít!" Mojžíš se jich zeptal: "Proč se se mnou přete? Proč pokoušíte Hospodina?" 3 Lid tam žíznil po vodě a reptal proti Mojžíšovi. Vyčítali: "Proto jsi nás vyvedl z Egypta, abys nás, naše syny a stáda umořil žízní?" 4 Mojžíš úpěl k Hospodinu: "Jak se mám vůči tomuto lidu zachovat? Taktak že mě neukamenují." 5 Hospodin Mojžíšovi řekl: "Vyjdi před lid. Vezmi s sebou některé z izraelských starších. Také hůl, kterou jsi udeřil do Nilu, si vezmi do ruky a jdi. 6 Já tam budu stát před tebou na skále na Chorébu. Udeříš do skály a vyjde z ní voda, aby lid mohl pít." Mojžíš to udělal před očima izraelských starších. 7 To místo pojmenoval Massa a Meriba (to je Pokušení a Svár) podle sváru Izraelců a proto, že pokoušeli Hospodina pochybováním: "Je mezi námi Hospodin nebo není?"

Minulou neděli jsme sledovali Abrama, který na Boží pokyn vyšel ve svých pětasedmdesáti letech z Cháranu do země zaslíbené. Mluvili jsme o tom, že mnohokrát od té doby někdo někam vyšel. I my jsme vyšli a dá-li Bůh, ještě také někam vyjdeme. My lidé potřebujeme vyjít ze své svázanosti hříchem, ze svých trablů, z toho, co nás drtí. Dnešní příběh nám ukazuje okolnosti jednoho důležitého putování za svobodou. Přivádí nás na poušť, kde vidíme lid, který vyšel pod Mojžíšovým vedením z Egypta. Jenže není všechno tak, jak by si člověk představoval, jak ostatně zpívá v jedné písni Marek Eben.

Lidé jdou přesně podle Božích pokynů, jenže nemají vodu. Nemusí být člověk příliš znalý místopisu, aby si uvědomil, že nedostatek vody na poušti je velký problém. A to i na místech, kde není k prameni příliš daleko. Když jsme putovali izraelskou pouští se skupinou farářů, byli jsme také hodně závislí na vodě. Jídlo jsme měli z Česka, ale vodu jsme museli průběžně doplňovat. Také její spotřeba na pití je vyšší, než jsme zvyklí doma. Ani nebylo žádné třeskuté léto. V noci byla dokonce i drsná zima, ale přes den teploty šplhaly ke třicítce a když k tomu jdete, na zádech batoh… Izraelci ale nešli sami. Měli s sebou i stáda a tam je nedostatek vody ještě palčivější. Když nemají zvířata vodu, trpí, bečí, bučí, volají jak ten jelen po tekoucích vodách. Tomu všemu dobře rozumíme. Co by nám ale mohlo ujít je toto:

Aktuální nouze může zcela zastínit člověku smysl jeho cesty. Nějaký nedostatek, bolest, jakákoli trampota umí přehlušit základní smysl, proč lidé na cestě jsou. My jejich konání jakoby z dálky sledujeme a říkáme si možná, jací jsou to ňoumové. Vždyť jdou přece domů, do země zaslíbené. Vždyť v Egyptě museli otročit, museli tam vyrábět cihly z hlíny. I tu slámu si nakonec museli sbírat sami a normy byly stále tvrdší a tvrdší. Jejich chlapci byli v ohrožení života, protože je porodní báby měli usmrcovat hned po narození. Jejich děvčata se měla stát nevěstami Egypťanů. Nulová práva, maximum povinností. Jejich cesta je přece znamená šanci na život a na svobodu. Ale nejednáme my sami kolikrát podobně? Cožpak jsme nezažili situace, kdy je najednou bližší košile než kabát. Kdy je riziko příliš aktuální a zisk příliš vzdálený. Kolikrát jenom je člověk během svých dějin ochotný vyměnit skutečnou hodnotu za mísu šošovice, vyměnit pravdu za třicet stříbrných, vyměnit cokoliv, co má smysl za něco, co mi aktuálně trochu pomůže. Pštrosí politika. Zavřené oči, které nechtějí vidět pravdu. Nedostatek odvahy. Jenom nedostatek odvahy?

Příběh ukazuje, že zdaleka nejde jen o lidskou odvahu. Kdyby byli Izraelci jen strašpytlové, nestálo by za to o tom ani psát. Mojžíš jim ostatně zřetelně řekne v čem je jejich problém. „Proč pokoušíte Hospodina?“ To, co dělají není o ničem jiném než o stížnosti na Boha. Stěžují si Mojžíšovi a na Mojžíše, ale mají na mysli Hospodina samotného. To Bůh řekl Mojžíšovi, ať je vyvede. To Bůh jim ukazoval jednotlivá stanoviště, jednotlivé kroky cesty. Putují podle Hospodinova rozkazu. A nemají vodu. Bůh za to může. On je na vině. Nač zapomněli lidé i Mojžíš? Co jim sešlo ze zřetele i z mysli? Přestali počítat s Boží pomocí. Jejich počty byly jen lidské. Viděli jen svoje vaky na vodu, odhadovali, kolik litrů zbývá a jak dlouho z toho přežijí. Nechtěli učinit krok víry. Nechtěli udělat krok do neznáma, do nejistoty. Jeví se to jako rozumné, ale… Ale o tom byla přece cesta Abramova do země zaslíbené. Vyšel do neznáma a spolehl na Boží pomoc. Tohle Izraelcům cestou z Egypta zoufale chybělo. Šli z otroctví, ale byli Egyptem zcela zaslepeni.

Co tím myslím? Walter Bruegemann v knize Šabat jako vzdor popisuje egyptské náboženství jako náboženství prospěchu a výkonu. Egypt, jako země, která tlačí člověka ke stále větší produkci. Více cihel, více obilí, více, více… Izraelité byli v Egyptě už docela dlouho. Sžili se s kulturou oné země. Přijali tuhle mentalitu, která byla všude kolem nich. Je to stejné, jako jsme i my přijali mnohé z toho, co do nás tlačili komunističtí lídři. Nechtěně, s odporem, ale přijali. Proto také po změně režimu není nikdy možné projít rychlou změnou nitra. Proto vidíme dodnes rozdíl mezi bývalým západní Německem a Německem východním. Proto změna společnosti nějakou dobu trvá. Proto Izraelci na poušti stále jen počítají litry vody, počet křepelek a množství padající many. Ještě je třeba se naučit znovu spoléhat na Boha. Tak jako se potřebujeme naučit spoléhat na Boha my.

Zoufalý Mojžíš je doslova krok za krokem veden k tomu, aby vyšel před lid a využil znamení, které mu Bůh připravil. Má hůl, která je mocná, kterou může konat Boží divy. Ale on s ní nepočítá. Nenapadne jej ji vyzkoušet. Až Bůh sám ho musí dostrkat k tomu, aby udeřil do skály, ze které vyjde voda a lid bude mít co pít. Je to takto jednoduché. Ale přece tak složité. Rozumíte doufám, že zde zázračná hůl je symbolem spolehlivosti Boží. Chce to zvednout oči od toho, co máme a podívat se na to, co mít můžeme, co k nám může přijít. Nečekaně. Jako dar. Opět mi zde rezonuje i heslo izraelské armády, jakkoli v těchto dnech možná trochu nevhodné. „Ze ma ješ, ve im ze, nenaceach.“ Máme, co máme. A s tím, co máme zvítězíme.“ I v něm je alespoň kousek odvahy spolehnout na pomoc shůry. Protože toto heslo je ještě z dob, kdy nebyla izraelská armáda ta nejvybavenější na světě. Kdy naopak s málem, co měli, uspěli. Izraelci na poušti pořád hleděli jen na hubené vaky se zbytkem vody a neměli důvěru, že by mohla být situace lepší. Jsme jim možná v mnohém podobní, ale kolik bychom toho dokázali, kdybychom měli větší důvěru.

Už minule zmiňovaný kazatel jedné církve z Valašského Meziříčí přijde ke slovu i dnes. Z jeho vyprávění mě zaujala i zkušenost, kdy jemu a dalším nějaký člen sboru řekl, že by pro ně bylo dobré se vypravit do Austrálie, že tam je sbor, kde by mohli nabrat dobré zkušenosti pro obnovu práce u nás. Tento kazatel namítal, že nikam jet nemůže, protože nemá na cestu dostatek peněz. Onen muž, který věc navrhl si ale stál za svým, nakonec sehnal pět milionů a postupně vyslal na zkušenou do Austrálie několik desítek lidí, kteří po návratu začali zakládat další sbory. Když se díváte jen na stav sborového účtu či na své osobní bankovní konto, můžete mít pocit, že ledacos nejde. Když je ale něco vůle Boží, mohou se stát i nečekaně velké věci. Pokud jim přiložíte důvěru. Pokud se odvážíte spolehnout na Boha a jeho pomoc. Pak vytryskne voda ze skály. Samozřejmě musí v platnosti zůstat i Ježíšovo: Ne má vůle, ale tvá vůle se staň. Amen