Uherské Hradiště, Luhačovice, online
1Kr 3,3-15
Příběh o tom, jak Šalomoun ke své moudrosti přišel. I tak bychom mohli nazvat to, co jsme právě slyšeli. Ale to by nebylo celé. Pojďme se tedy zaměřit i na to, co jsme možná přeslechli nebo co jste dnes slyšet ani neměli.
Text pro tuto neděli totiž začíná až čtvrtým veršem o tom, jak šel jednou král do Gibeónu, aby tam obětoval. Jaksi se tak zamlčela skutečnost, kterou uvádí verš třetí: „Šalomoun miloval Hospodina. Řídil se nařízeními svého otce Davida.“ Potud pěkné. Jenže třetí verš pokračuje: „Až na to, že obětoval a pálil kadidlo na posvátných návrších.“ Což není výtka vůbec malá, tohle zavání modloslužbou. A když potom čteme, že šel do Gibeónu, máme vědět, že tam šel obětovat na největší posvátné návrší a že tam obětoval dokonce tisíc zápalných obětí. Všechno dobré, Šalomoune, ale tohle je mimo. To jsi přehnal. Tohle Bůh nechce. Neřešme nyní proč je tomu tak. Zda jde především o to, že oběti na posvátných návrších připomínaly pohanskou praxi nebo že se zde promítá pozdější snaha o centralizaci kultu. Zkrátka a dobře – Šalomoun není vůbec dokonalý. Má své chyby. Což je ale současně realistické sdělení. Je patrné, že si Bible nepřikrášluje svého královského hrdinu.
Přes veškerou nedokonalost se Šalomounovi v Gibeónu ve snu zjeví Hospodin a vyzve jej, aby si řekl, co chce. „Žádej, co ti mám dát.“ Skoro jako v nějaké pohádce o splněném přání. Hospodin jako zlatá rybka. Jen si ovšem představme, jaká je to těžká volba. Co bychom si sami přáli, být na Šalomounově místě? Když se zamyslíte, vybaví se nám i některá neblahá přání. Takový král Midas si přál, aby se všechno, čeho se dotkne proměnilo ve zlato. Jaké z toho bylo neštěstí. Najíst se nemohl. Odsoudil se svou hamižností k smrti a snažil se přání rychle odvolat a vzít zpět. Nebo známe i různé varianty se třemi přáními, které ale dotyčný promarní, protože si přeje nějaké malichernosti. Omylem vyřkne přání, aby nebylo horko, potom aby ho neotravovaly mouchy, a nakonec třeba požádá o trochu dobrého jídla. Nebo právě z oné pohádky o zlaté rybce víme, jak stupňovaná hamižnost rybářovy ženy nakonec vedla ke katastrofě, či spíš k návratu k tomu, co měli na začátku, totiž nic, jen chudou chatrč.
Představme si ale na chvíli sami sebe. Co by bylo to, oč by stálo za to žádat? Bohatství? Zdraví? Zdraví je přece základ všeho říkáme si, ale asi ani to by nebylo vhodné. Šalomoun požádal o vnímavé srdce a schopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem, aby mohl dobře soudit lid. Hospodin ocenil Šalomounovo přání. Uvědomujeme si proč. Protože nežádal něco sám pro sebe, ale chtěl prospět druhým. Protože nežádal bohatství. Taková žádost by byla příliš nanicovatá, běžná, nízká. Mohl chtít zdraví – ale ani to by Hospodin neocenil. Říká Šalomounovi, že je dobře, že nežádal svou dlouhověkost. A Bůh ocenil i to, že Šalomoun nežádal bezživotí svých nepřátel. Nevyužil tedy svého přání k destrukci, k rozpoutání zmaru, k pomstě.
Schopnost soudit lid, rozlišovat dobré a zlé, mít vnímavé srdce. Takto Šalomoun popsal požadovanou moudrost. Ne tedy vychytralost. Nechce být žádným rozumbrádkem. Chce opravdovou moudrost od Boha. A Bůh se rozhodl mu dát, oč žádal a přidat ještě i to, co nežádal. Hospodin si stanovil jedinou podmínku: „Budeš-li chodit po mých cestách a zachovávat má nařízení a přikázání.“ Tohle je častý jev. Když se trefíte ve svém životě takříkajíc do černého, obyčejně vám k tomu Bůh ještě něco přidá. Když jednáte dobře a správně, obyčejně k tomu přibude i nějaká spokojenost, zdraví, štěstí. Když jste štědří, stává se, že ještě navíc něco dostanete. Když jste pravdiví, lidé vám snadno odpustí i když zrovna chybujete.
Šalomoun se v nejlepším probudil. Uvědomil si, že všechno, co se zde vyprávělo a odehrálo byl jen jeho sen. Mohl by nad tím mávnout rukou. Co je mu po snech? Mohl si pravověrně říct, že on nedá na nějaké sny, není přece žádný snílek, je mladý mocný král, miluje Hospodina. Nepotrpí si na pověry. Jenže on místo toho udělal něco jiného. A jak je zde důležitý rozdíl proti tomu, co udělal na začátku. Tehdy šel do Gibeónu a obětoval na posvátném návrší tisíc obětí. A jeho obětování bylo špatné. Nyní, po zvláštním snu, kde jej Hospodin vyzval, aby chodil po jeho cestách a dodržoval nařízení a přikázání jde tam, kam měl jít už prve. Do Jeruzaléma, do Chrámu Hospodinova, před truhlu smlouvy Hospodinovy. Tam obětuje, tam strojí hody pro své služebníky a raduje se z Božího daru. Tohle není samo sebou. Něco si máme uvědomit a odnést do svých životů.
Především se inspirovat Šalomounovým přístupem a chtít v životě něco dobrého, užitečného a smysluplného nikoli pro sebe, ale pro druhé. Dopředu víme, že to není ani bohatství, ani zdraví, ani bezživotí nepřátel. Moudrost mi Pane dávej. Dobře napsal slova písničky Luděk Rejchrt. Ale to není jediné. Vidíme, jak Bůh vychovával krále Šalomouna. Bohu se nelíbilo, kde všude obětuje. Na jakých posvátných návrších kultí a přináší zápalné i jiné oběti. Ale nevytkne mu jeho konání ostrým jazykem, nýbrž naopak obdarováním. Pochválí jej za dobré rozhodnutí, co si přát, a přidá dary navíc. A mocný král se podvolí a příště jde obětovat do Jeruzaléma. Chce totiž naplnit Boží doporučení, chce chodit po Božích cestách a zachovávat Boží nařízení. Možná bychom si měli tento milosrdný přístup osvojit a používat jej. I my můžeme druhé pozitivně ovlivnit právě tím, že k nim budeme vstřícní, přejní, milosrdní. A potom i my sami můžeme vykročit po cestě správným směrem. Nemusíme se jen dívat na krále Šalomouna, jak pěkně jedná. I my můžeme jednat dobře. I my můžeme chodit po Božích cestách. Bůh také k nám mluví. Třeba i ve snu, ale jistě nejen. A také nám ledacos dává, když jej rozumně požádáme. A když něco od Boha dostaneme, smíme darované využít k dobrému. Jít obětovat do chrámu ne na nějaká současná posvátná návrší, Hospodinu vracet něco z toho, co jsme dostali ne sobě. Rozmnožovat darované hřivny. A jednat tak, aby z našeho konání měli druzí radost právě tak, jako měli radost Šalomounovi služebníci z hodů, které jim jejich král vystrojil. Pomáhat moudrostí, která bude od Boha. Amen.