Uherské Hradiště, Luhačovice, online
L 2,25-40
Podle obyčeje vzali Josef s Marií svého syna Ježíše osmý den k obřízce do jeruzalémského chrámu. Tehdy tam byl i muž jménem Simeon, který patřil k lidem očekávajícím narození Mesiáše. Duch svatý mu ve chvíli, kdy viděl malého Ježíše vnukl tu myšlenku – to je on, to je Mesiáš. Vzal jej do rukou a chválil Boha.
Lukáš si ve svém líčení dává záležet na tom, abychom si dobře všimnuli – vše, co se děje se děje v souladu s židovskou tradicí. Ježíš je nesen k obřízce. Rodiče plní požadavky Zákona. Simeon, který v dítěti rozpoznává Mesiáše očekává splnění naděje Izraele. Sám patří mezi tzv. „zbožné“. Tohle všechno se odehraje v chrámě v Jeruzalémě, v samém centru židovstva. Simeon současně zvěstuje, že jeho oči v Ježíši uviděly spásu, světlo i pro pohany, ale současně slávu pro Izrael.
Co mně osobně na příběhu o Simeonovi přijde přesvědčivé? Jde o starého muže. Slyšeli jsme slova o tom, že mu bylo předpovězeno, že neuzří smrti, dokud Mesiáše neuvidí. A současně jsme slyšeli jeho slova „nyní propouštíš svého služebníka“. Simeon je po svém setkání s malým Ježíšem připraven zemřít. Člověk v takovém rozpoložení nemá vlastní ambice. To není slovo falešného hráče, který by chtěl někoho uvést na scestí. Někoho ošálit zajímavou řečí a postavit se do čela nějakého nového hnutí. Simeon je pravdivý člověk, který si nemusí na nic hrát. Ať už bychom si o jeho vidění a jeho duchovním vnuknutí mysleli cokoliv, jedno je jisté – vše, co říká, myslí zcela upřímně. Proto je autentický, proto mne přesvědčuje. Stačí mu už malé dítě vidět. Nepotřebuje nic dalšího. Už ví. Tento malý obřezaný chlapec není jen dalším v řadě obřezaných, kteří zajišťují pokračování židovské tradice, židovského rodu, ale je to navíc Pomazaný, Mesiáš, Spasitel. Židů i pohanů. Spasitel světa.
Nelze se na druhou stranu divit reakci rodičů. Navzdory svojí předchozí zkušenosti s andělským zjevením, přece pro ně šlo stále o události, které je převyšovaly. Nerozuměli jim. Byli velmi prostí. Nakonec byli především rádi, že mají zdravého chlapce. A teď jim zase někdo vykládá o jeho výjimečnosti. I jejich vzdor vůči Simeonově zprávě je sympatický. Znamená, že jako rodiče nedělají ze svého syna něco víc. Pro ně jde o obyčejného člověka, před pár dny narozeného. Budou jej vychovávat jako obyčejné dítě. Občas je ten syn zaskočí něčím nečekaným. Ale to bude až později. Až se třeba ztratí mezi učiteli Zákona. Ale to bude až za dvanáct let. Nebo když potom opustí řemeslo a začne kázat. Ale to už mu bude třicet. Předtím bude jen a jen obyčejným tesařem, učněm svého otce.
Když se ovšem vrátíme do chrámu k malému Ježíšovi nesenému k obřezání, neměli bychom přeslechnout důležitou zprávu, kterou také Simeon vyřizuje. Když vidí údiv na tvářích Ježíšových rodičů, řekne o Ježíšovi, že je a bude znamením, které bude popíráno. Že dokonce sama Marie bude mít duši jakoby mečem rozpolcenou. Podobně jako mnoho jiných. A my si to jasně uvědomujeme – vždyť i Marie se k Ježíšovi dlouho stavěla s nepochopením. Jen vzpomeňme, jak jej naháněla s jeho sourozenci, aby šel domů a nedělal rodině ostudu nějakým veřejným kázáním. Nebo jak jen přihlížela dění a ukládala události v srdci – protože nerozuměla tomu, co se právě děje. Ježíš jako zdroj nepochopení. Jako rozbuška neladu, neporozumění. Ježíš jako ten, na němž se všechno láme. Od samého začátku. Už jako malý vnášel toto rozhodování do nitra lidí kolem něho. Ale je to tak stále. Po velikonočních událostech se i židé rozdělí na dva tábory. Jedni budou ochotni Ježíše uznat jako Mesiáše, těch bude menšina. A druzí zůstanou při tom, že Ježíšovo tělo někdo ukradl, aby mohl předstírat jeho vzkříšení. Jedni se stanou židovskou sektou kristovců, nazarejců, druzí zůstanou věrni svému židovství. A ještě později – ten, kdo zůstane při Kristu bude poslán na popraviště, kdežto ten, kdo svou víru v Krista odvolá, bude žít. A mnohem později – ten, kdo bude věřit, že něco je nad námi, že nějaký Bůh asi musí být bude „něcistou“, kdežto ten, kdo si bude vědom, že Ježíš je pravý Mesiáš, bude křesťanem. Na tomto se vše láme. Dodnes.
Jak můžeme my dnes rozpoznat, kým Ježíš je? Co si můžeme k této otázce říct na základě Písma? Vlastně nic nad to, co už v našem textu je. Je zde odkaz na tradici Izraele. Ježíše můžeme identifikovat jako Mesiáše, protože v něm vidíme splnění dávných zaslíbení. Fakt, že dění kolem Ježíše není úplně nové, že nějak koresponduje s tím, o čem mluvili proroci. To je přece důležité. Mít nějaké povědomí o výrocích proroků. Znát Písmo. Vědět, že ten, kdo třeba dnes mluví o Mesiáši nemůže mluvit o někom, kdo není Písmem popsán, předpovězen. Ale současně do věci zasahuje i složka naprosté novosti. Podobně jako Simeon, i lidé dnes potřebují Ducha svatého, aby opravdového Mesiáše rozpoznali. Můžete znát Písmo skrz na skrz, ale pořád ještě nebude jasno. Ještě musí Duch svatý otevřít oči a ukázat na něho. To je on. Můžeme poslouchat různé příběhy kdysi narozeného dítěte Ježíška. Můžeme nad nimi žasnout. Můžeme se divit. Můžeme je ukládat do paměti jako Marie, ale dokud se nás nedotkne Duch Boží, Mesiáše v něm neuvidíme.
Co je tedy potřeba. Z hlediska lidského – dobrá průprava ve znalostech Písma. Znát Boží Zákon. Číst Písmo pravidelně. Přemýšlet nad jeho poselstvím. Jít klidně i do detailů. Použít i různé pomůcky pro čtení. A komentáře. Ale potom vyhledávat i prostor k duchovnímu otevření se. Mít prostor ke ztišení. K modlitbě. K meditaci. Doptávat se Boha. Hledat. Mít nitro nakloněné přijmout to, co Bůh ukazuje. Neklást si do cesty zbytečné překážky. Dobré zakotvení v Písmu člověka ochrání před tím, abychom se nechali někým obalamutit. Otevřenost nitra zase umožní Božímu Duchu, aby nás oslovil.
Kdybychom chtěli věc dotáhnout, mohli bychom také přemýšlet nad tím, že příběh Simeona i příběh prorokyně Anny můžeme být příběhem naším. I my můžeme být takovými svědky o Bohu a jeho Mesiáši pro druhé. Evangelista Lukáš ukazuje, kam může dojít člověk, který už je pokročilého věku, který už nemůže tvrdě pracovat, nemůže podávat velké sportovní výkony, nemá ani velký majetek. Je třeba i nemocný, slabý, chudý. Může ale zúročit svou životní zkušenost s Bohem a jeho Pomazaným. Může svědčit o Kristu Ježíši. Může tak ještě mnohé přivést k údivu nad slovy, která druzí uslyší. Může být chválou Boží, může mluvit z Ducha a z pravdy. Amen