Kázání 25.1.2026

Když Ježíš uslyšel, že Jan je uvězněn, odebral se do Galileje. Opustil Nazaret a usadil se v Kafarnaum při moři, v území Zabulón a Neftalím, aby se splnilo, co je řečeno ústy proroka Izaiáše: ‚Země Zabulón a Neftalím, směrem k moři za Jordánem, Galilea pohanů - lid bydlící v temnotách uvidí veliké světlo; světlo vzejde těm, kdo seděli v krajině stínu smrti.‘ Od té chvíle začal Ježíš kázat: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“ Když procházel podél Galilejského moře, uviděl dva bratry, Šimona zvaného Petr a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře; byli totiž rybáři. Řekl jim: „Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí.“ Oni hned nechali sítě a šli za ním. O něco dále uviděl jiné dva bratry, Jakuba Zebedeova a jeho bratra Jana, jak na lodi se svým otcem Zebedeem spravují sítě; a povolal je. Ihned opustili loď i svého otce a šli za ním. Ježíš chodil po celé galileji, učil v jejich synagógách, kázal evangelium království Božího a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu v lidu.

Po Ježíšově pobytu na poušti zařazuje Matouš zprávu o Janově uvěznění. Nevíme, zda nastalo během čtyřiceti dnů na poušti nebo jestli uplynula delší doba. Důležitější je, jak zareaguje Ježíš. Zde čteme, že se odebral do Galileje. Nejde domů do Nazaretu, ale jde do Kafarnaum, hebrejsky Kfar Nachum, tedy vesnice Nachumovy, do takového izraelského Nachumova.

Mohli bychom si myslet, že to je útěk ze strachu předtím, že si jej vládnoucí vrstva spojí s Janem Křtitelem a on, Ježíš, dopadne stejně. Kdybychom chtěli věc vyjádřit jemněji, mohli bychom snad mluvit o taktickém ústupu, který se zmiňuje, když musí vlastní vojsko utíkat před nepřítelem. Je ale pravdou, že se nám nechce věřit, že by Ježíš utíkal před nepřáteli. Není to jeho styl, takže ani v tomto případě tomu tak není. Nejde ale o naše zbožné přání, vyplývá to totiž ze slov Písma, podle místa, kam se odebere. Jana Křtitele dal uvěznit Herodes Antipas, protože jej Jan kritizoval za jeho sňatek s manželkou svého bratra. Jenže stejný Herodes Antipas přece vládne na Galileou a Pereou. Jaký smysl by měl útěk před vladařem na stejné území, které ovládá? Nota bene, jaký smysl by měl útěk z pouště, kde se mohl Ježíš dobře ukrýt do lidnatého městečka při břehu Galilejského jezera, které bylo tak veliké, že mu Židé říkali moře? Zmínka při moři by se mohla přeložit dokonce na cestě mořské. A opravdu! Mořská cesta, Via maris tudy opravdu procházela. V Nachumově proto Ježíš pozornosti neunikne. Za jeho krokem musí být něco jiného.

Tím jiným je snaha navázat na Jana, ale jinak. Snahou je nést jeho poselství dál, ale děje se to jiným způsobem, děje se to už podle Ježíše. Zatímco Jan Křtitel byl asketa, který měl jen kožený pás kolem boků a jedl med divokých včel a kobylky, Ježíš působil jako normální muž. Jeho cílem nebylo lákat lidi k odchodu ze společnosti, k životu mimo tento svět. Prošel si zápasem na poušti, to ano. Obstál v boji s pokušením, ale má za to, že Boží království má vznikat tam, kde lidé normálně žijí.

Jsou tedy tito dva – Jan Křtitel a Ježíš – představiteli dvou proudů, které dodnes mezi námi existují a dostávají se ke slovu. I dnes je přece řada lidí, kteří se hledí uklidit ze světa, jako by svět byl místem smrtelné infekce. Nemyslím tím jen ty, kdo dobrovolně vstupují do různých řádů, bratrstev, sesterstev, do dobrovolné samoty. Myslím i na ty v různých církvích, kteří mají pocit, že jen uprostřed společenství sboru mohou žít, fungovat a svobodně dýchat. Vzpomeňme také na Labyrint světa a ráj srdce. Jenže pak tu je přístup Ježíšův. Nehledá žádný ráj srdce, ale pouští se doprostřed dění, jde mezi lidi, jde tam, kde to žije. Proč? Proč riskuje? Proč jedná tak neprozřetelně, řekli by snad někteří. Ale odpověď je přímo před námi. Matouš ji vysvětlí i odkazem na Izajášovo proroctví. Aby i trochu podezřelé území kmenů Zabulón a Neftalím vidělo veliké světlo. K čemu je světlo pod nádobou? K čemu by byl Ježíš někde schovaný na poušti či zalezlý v nějaké izolované komunitě? I Galilea plná pohanů, plná obchodníků, putujících se svým zbožím severojižním směrem má vidět světlo a slyšet zvěst z Ježíšových úst. Tím neříkám, že cesta Jana Křtitele neměla smysl. Ani tím neříkám, že se ti, kdo se i dnes pouští po této cestě mýlí. Jen je potřeba ukázat na to, co má také smysl a bez čeho by Boží království nerostlo. Je potřeba jít mezi lidi. Je třeba odpovídat na jejich otázky, řešit jejich problémy.

Ježíš ve své době nahradil uvězněného Jana Křtitele a začal kázat. Jeho kázání přitom zprvu zůstávalo v podobných intencích. „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“ Jaký je rozdíl? Na první poslech skoro žádný. Ale jeden přece. Ježíšova výzva zní uprostřed světa. Nezní někde bokem, na poušti, u Jordánu. Zní tam, kde lidé žijí, pracují, žení se, vdávají. Nezní už jako výzva k útěku před světem, ale zní jako výzva, která může svět proměnit. Co jiného se může stát než změna světa, jestliže uprostřed světa budou lidé činit pokání. Jestliže se zloděj bude kát ze svých vin a vrátí, co ukradl a dál už krást nebude. Jestliže násilník bude litovat svých obětí, změní své nitro a zanechá svého krutého jednání. Jestliže budou vladaři litovat svých zlých kroků, rozpoutaných válek, daněmi sedřených poddaných. Což tohle všechno nevede logicky k tomu, že se přibližující království Boží ještě posílí? Přibližující se království nebeské vede nás lidi k proměně. A tato proměna království dál přibližuje.

Ježíš ovšem nezůstane jen u vlastního kázání. Ví, jak důležité je společenství učedníků. Byl to ostatně tehdy obvyklý model. Učitel si sehnal okruh žáků. Společně rozvíjeli myšlenky učitele. Společně žili a ověřovali si své poznatky v praxi. Žáci se mohli také podílet na rozšiřování učitelových myšlenek dál do světa. Proto i Ježíš oslovil další lidi. Ne nějaké hypotetické, ne bezejmenné, ale konkrétní, pojmenované. Viděl Šimona zvaného Petr a jeho bratra Ondřeje. Vrhali síť do moře, byli totiž rybáři. Ježíš jim podle Matouše řekl jen „Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí“. A oni šli. Nevíme, jestli o Ježíšovi věděli víc. Bylo možné, že se už nějakou dobu setkávali, že už slyšeli některé Ježíšovy promluvy, že jim byl sympatický. Každopádně zareagovali. Nechali sítě sítěmi a šli k novému úkolu. Když lovili ryby, dělali z živých ryb mrtvé, dělali z nich pokrm pro člověka. Když mají teď obrazně řečeno lovit lidi, mají tonoucí zachraňovat před smrtí. Umírající mají vést k životu. Tohle je lákavé. Podobně reagují i Jakub a Jan Zebedeovi. Další z rybářů. Zanechali otce i s lodí a dalšími pomocníky a šli za Ježíšem. Kruh učedníků se pomalu rozrůstá. Ježíš chodí po kraji, káže radostnou zvěst království a uzdravuje každou nemoc.

Co je ještě lákavé na Ježíšově nabídce? Právě to, že nezní nějaké vyčítání a vyhrožování. Nezní odsouzení a zatracení. Činění pokání je jako dobrá možnost, jak se zbavit břemene. Slyšet slovo potěšení. Vědět, dozvědět se, že je Bůh stále na straně dobra, že se nezměnil, že nezačal podporovat zlé lidi a jejich snahu ovládnout tento svět. Tohle vědomí uzdravuje. Možnost přijmout od Boha odpuštění, možnost vědět o dobru, které je stále ve hře a není zničené, tohle uzdravuje nitro člověka a takové zdraví se pak šíří i navenek do celého těla. To zůstává v platnosti i dnes. I k nám zní nabídka k pokání. I k nám zní výzva jít za Ježíšem. I my se můžeme stávat zachránci tonoucích, těmi rybáři lidí. I od nás může znít do světa dobrá zpráva evangelia o milujícím Bohu, který svou láskou uzdravuje a proměňuje, který svou láskou přemáhá každé zlo. Amen