Kázání 22.3.2026

Spočinula na mně ruka Hospodinova. Hospodin mě svým duchem vyvedl a postavil doprostřed pláně, na níž bylo plno kostí, a provedl mě kolem nich. A hle, na té pláni bylo velice mnoho kostí a byly velice suché. I otázal se mne: „Lidský synu, mohou tyto kosti ožít?“ Odpověděl jsem: „Panovníku Hospodine, ty to víš.“ Tu mi řekl: „Prorokuj nad těmi kostmi a řekni jim: „Slyšte, suché kosti, Hospodinovo slovo! Toto praví Panovník Hospodin těmto kostem: Hle, já do vás uvedu ducha a oživnete. Dám na vás šlachy, pokryji vás svalstvem, potáhnu vás kůží a vložím do vás ducha a oživnete. I poznáte, že já jsem Hospodin.“ Prorokoval jsem tedy, jak mi bylo přikázáno. A zatímco jsem prorokoval, ozval se hluk, nastalo dunění a kosti se přibližovaly jedna ke druhé. Viděl jsem, jak je najednou pokryly šlachy a svaly a navrch se potáhly kůží, avšak duch v nich ještě nebyl. Tu mi řekl: „Prorokuj o duchu, lidský synu, prorokuj a řekni mu: Toto praví Panovník Hospodin: Přijď, duchu, od čtyř větrů a zaduj na tyto povražděné, ať ožijí!“ Když jsem prorokoval, jak mi přikázal, vešel do nich duch a oni ožili. Postavili se na nohy a bylo to převelmi veliké vojsko. Potom mi řekl: „Lidský synu, tyto kosti, to je všechen dům izraelský. Hle, říkají: ‚Naše kosti uschly, zanikla naše naděje, jsme ztraceni.‘ Proto prorokuj a řekni jim: Toto praví Panovník Hospodin: Hle, já otevřu vaše hroby a vyvedu vás z vašich hrobů, můj lide, a přivedu vás do izraelské země. I poznáte, že já jsem Hospodin, až otevřu vaše hroby a vyvedu vás z hrobů, můj lide. Vložím do vás svého ducha a oživnete. Dám vám odpočinutí ve vaší zemi. I poznáte, že já Hospodin jsem to vyhlásil i vykonal, je výrok Hospodinův.“

Obrazy, které prorok Ezechiel vykresluje jsou děsivé a morbidní. Ve vidění se dostává na pláň, která je poseta suchými kostmi. Je jich mnoho a jsou velmi, velmi suché. Mrtvé, že mrtvější být nemohou. O čem ale tento obraz je? On totiž není o fyzické smrti a fyzickém vzkříšení, jak by naturalismus obrazu mohl napovídat. Ani mládežnická píseň, v níž žebro, čelist, rameno, loket, kotník, koleno, už si běží naproti, chrastí to a rachotí, ani tato píseň příliš nepomáhá, protože přesně o tom to vůbec není.

Obraz, který vidí Ezechiel je obraz Izraele. Kdybyste o tom snad pochybovali, je to psáno v jedenáctém verši. „Lidský synu, tyto kosti, to je všechen dům izraelský.“ Co se stalo tak strašného, že je na místě mít takováto vidění a vnímat zkázu, jejíž rozměry jsou skutečně obrovské? V tom je Starý zákon až příliš prostý. Padl Jeruzalém a předáci lidu jsou odvedeni do Babylónie do vyhnanství. Pohled na kdysi prosperující království Severního Izraele a Judska je tristní. Připomíná planinu posetou suchými, ohlodanými kostmi. Zbytek po tučné večeři, kterou se nasytily šelmy asyrské i babylónské. Večeři, která znamenala konec samostatnosti, konec státnosti, konec naděje, konec náboženského života, konec víry. To bude teprve smrt smrťoucí. To je ona pohroma, že větší být ani nemůže. Duch Boží a Ezechiel o tom vedou ostatně krátký dialog.

Bůh se ptá: „Lidský synu, mohou tyto kosti ožít?“

Ezechiel odpovídá: „Panovníku Hospodine, ty to víš.“

Hospodin říká: „Prorokuj nad těmi kostmi a řekni jim: Slyšte suché kosti Hospodinovo slovo.“

Slovo samo však nestačí. V dalším textu se mluví o Duchu, který dá suchým kostem život. Ještě se ale musíme na chvíli zastavit. Důležité sdělení je, že i navzdory té nejhorší myslitelné situaci, je konečné rozuzlení v Božích rukách. I tehdy, když zavládne teror a smrt, když mor pokosí většinu obyvatel, když přijde krvelačný dobyvatel a znesvobodní do té doby svobodný lid, když přijde jakákoli nemoc a umoří člověka až zemře, když zlá vůle pronásleduje lid a dovede i ty nejlepší z lidu ke zkáze, když dokonce i Boží syn sám vydá svůj život v oběť, protože je k tomu dohnán zlými lidmi – přece to zlé nevítězí, ale vítězí nakonec Bůh. Umět přijmout tento nový pohled, počítat s Božím zásahem, který radikálně mění všechna východiska. To je něco, co má Ezechiel na srdci a co mu Bůh svěřuje, aby nás tím potěšoval.

Protože Bůh nechce, aby věci dopadly špatně. Bůh nechce naši smrt, fyzickou i duchovní. Bůh se nechce dívat na planinu plnou suchých, velmi suchých kostí, ale chce se dívat na dobré stvoření v rajské zahradě. Na žírný dobytek, na bujné lesy, na radostné lidi, na šelmu, která se mazlí s mládětem ovce. Proč se to ale nedaří?

Zůstaňme sami při sobě. Ano, především my lidé jsme na vině. Nechci teď ale lacině mluvit o hříchu. Chci jej trochu konkrétněji nasvítit. Co totiž děláváme my lidé, když se na nás žene něco zlého, ano, když už se to děje? Nastává všeobecné skučení, naříkání, pocit ukřivděnosti. Všechno je zlé, Bůh je zlý, že to dopouští. Nechceme nic zlého prožívat a pokud se to už děje, hledáme viníky a ztrácíme naději. A já se ptám: „Do jaké míry nacházíme pro takový přístup oporu v textu? Je to něco, co by nám Pánbůh doporučoval?“ Ať se snažím, jak se snažím, nic takového zde nečtu a nevidím.

Není to ale jediný zaběhaný lidský postoj. Ten další je sice pozitivní, ale neužitečný. My lidé totiž často žijeme v nějakých iluzích a snech. Máme představy, co bychom chtěli prožít, kam bychom chtěli cestovat, co bychom chtěli dělat, co bychom chtěli číst a slyšet, co se naučit, co vynaleznout, jaké symfonie složit, které knihy napsat, jak se zasloužit o světový mír, jak vymýtit všechno zlo. Jenže jsou to jen sny. Skoro nikdy z toho nic neuskutečníme, skoro nikdy se nenecháme Duchem oživit, abychom ze smrti vyšli a došli do země zaslíbené, abychom prožili skutečnou proměnu z mrtvoly na živého tvora.

To nás přivádí k zásadní myšlence. Údolí suchých kostí není jen pohled na zmařené naděje Izraele kdysi dávno. Údolí suchých kostí je pohledem třeba i na nás samotné, na naši současnost, na naše problémy. My jsme jak ty suché kosti. Vždyť kolik lidí na tomto světě bylo jaksi vykořeněno a posláno do vyhnanství kamsi daleko od svého rodiště? Kolik lidí se potýká s pocitem naprostého zmaru? Kolik lidí trpí nemocemi, chudobou, závislostmi a vším možným jiným? Kolik lidí žije pod knutou totalitních režimů, které lidstvo zbavují svobody. Nemusí mít člověk ani vidění od Hospodina, aby tohle všechno viděl. Potřebuje ale Božího Ducha, aby z tohoto všeho viděl východisko.

Slyšte suché kosti slovo Hospodinovo. Přijměte suché kosti Ducha Božího a oživnete. Nechme se prodchnout Boží nadějí, Boží perspektivou, která nás otevře k životu. V tom je přece smysl víry, abychom se otevřeli Božímu působení a byli pod Božím vlivem plni života. Kdybychom chtěli zůstat mrtví, pak o víře nemluvme, nechtějme ji. My ale můžeme žít. Každý jinak, pestře, svobodně, smysluplně. Můžeme šířit to, co oživuje. Smíme být pravdiví, otevření, někdy možná i těm, kdo jsou zlí nepříjemní, protože s tím, co rozsévá smrt souhlasit nelze. Boží život a zatuchlost smrti se k sobě má jako voda a olej. Nelze to mísit, nelze to zaměňovat.

Morbidní obraz, ale přece plný naděje a plný Boží dobroty. Současně nejde o naději jen individuální. Z těch, kdo jsou oživeni Božím Duchem se tvoří převelmi veliké vojsko. Doslova vojsko veliké velmi velmi. Boží vojsko. V tom je síla a také další naděje. Protože to dobré, které Bůh připravil a zaslibuje smíme chránit a nést. Smíme se za dobré postavit a bojovat za něj. Jako pohozená suchá kost nikoli, ale jako převeliké vojsko? Vnímáme ten rozdíl. Buďme tedy živi a buďme v bojové pohotovosti. Za Hospodina, za lásku, za pravdu. Amen