Uherské Hradiště, Luhačovice + online
J 1,29-42
Janovo evangelium vypráví příběh o setkání Jana Křtitele s Ježíšem jinak než synoptická evangelia. Jan má prostě jiný styl. A i když se v jeho vyprávění něco děje, podstatný není ten příběh, ale to okolo. Právě tak je tomu i zde.
Takže začínáme časovým údajem „druhého dne“, vyprávění se posune o den dopředu, ale informace je de facto bezpředmětná, protože jádrem sdělení je Janovo konstatování „hle, beránek Boží“. Z příběhů jiných evangelistů víme, že Jan Křtitel neměl dost dlouho jasno, kým je Ježíš. Už se stalo mnoho věcí a Jan se ještě prostřednictvím svých učedníků ptal Ježíše: „Jsi ten, který má přijít nebo máme čekat jiného.“ Zde ovšem hned na začátku sdělí „hle, beránek Boží“. Evangelista Jan dává nahlížet už do hotové víry církve. Proplétá příběhy s teologickou výpovědí. Chce, aby jeho čtenář od začátku rozuměl, o čem je dění příběhem zachycené. Abychom měli od počátku lepší vhled do věci. Otázkou je, nakolik se mu to podařilo, protože naše lidské ucho je spíš nastaveno na jednoduché, postupné líčení událostí. Snáze se nám sleduje klasické vyprávění. Janův styl potřebuje přenastavit své vnitřní radary a aplikovat jakýsi okamžitý překlad z teologické řeči.
Tak tedy překládejme. Hle beránek Boží – od začátku má být patrné kdo je kdo. A také že Jan Křtitel není Mesiáš. On to i takto natvrdo sdělí. Zde je ale beránek Boží. A následuje teologická výpověď. Ježíš je větší než Jan Křtitel a dokonce „byl dříve než já“. Jan domýšlí, využívá poznatky teologie o Kristu. Je-li Mesiáš, je-li Spasitel, je-li Syn Boží, musel tu být už dříve. Je-li jedné podstaty s Otcem, jak vyznává církev o pár set let později, musel tu být právě tak, jako Bůh tu musel být. Jan Křtitel sám sebe řadí přesně tam, kam patří. Je jakýmsi kolečkem v dění, právě tak, jako i kdokoliv z nás. Jan Křtitel u evangelisty Jana dokonce odmítá, že by byl tím zaslíbeným Elijášem. Ale mluví o svém úkolu zřetelně – je hlas volajícího na poušti. Přišel křtít vodou, aby Izrael poznal v Ježíši Kristu beránka Božího. Zvláštní úkon, který Jan Křtitel koná má podle něho a podle evangelisty Jana jediný smysl – aby se odhalila pravá podstata Ježíše Krista. Překvapivě je tak Jan Křtitel u Jana mnohem lidštější a přirozenější, ačkoliv to podle jeho slov nejprve nevypadá. Není žádnou nadpřirozenou osobností. A ukazuje, jak může být kdokoliv z nás součástí Božího plánu. Jak i různé naše zdánlivě drobné konání může být součástí Boží spásy. Ale také jak může být naše konání vzdálené tomu, co Bůh chce a tedy, jak záleží na tom, jak se v životě rozhodujeme.
Další sdělení je o Duchu svatém, který jako holubice sestupuje na Ježíše a pro Jana Křtitele se tak stává srozumitelné, kým Ježíš je, totiž tím, kdo může druhé křtít, tedy ponořit do Ducha svatého. A všimněte si, vůbec se zde nevypráví ten příběh sám. Jan si jen vybavuje, že se toto stalo. Důležitý je ten výsledek. S Ježíšem je Duch svatý, křtí Duchem a Jan přejde k těžkému kalibru. Hned v první kapitole evangelia tu zazní ústy Jana Křtitele: „Já jsem to viděl a dosvědčuji, že toto je Syn Boží.“ Jen si to srovnejme s ostatními evangelii. Jak se tam čtenář postupně prokousává k tomuto poznání. Jak sleduje, co Ježíš dělal, co učil, jak to souvisí se zaslíbeními proroků. A tady zazní vyznání církve už na počátku jako předznamenání všeho, abychom vše další četli s tímto předporozuměním. Což ostatně stejně děláme i v případě jiných evangelií. Vždyť ten, kdo už uvěřil zprávě o Ježíši Mesiáši nemůže ani číst příběhy Písma jinak.
V dalším pokračování dnešního textu si můžeme všimnout něčeho, co nás může hodně oslovit. Posouváme se o další den dopředu. Další krok na cestě víry. A Jan Křtitel opakuje vyznání „hle beránek Boží“. Dva Janovi učedníci to slyší a reagují na to. Jsme svědky zajímavé události. Pravdivost Jana Křtitele jej připraví o učedníky, ale Jan přesto nesmutní, protože přesně v tom vnímá své poslání. Nejde o to, aby se všichni stali jeho, Janovými, učedníky. Nejde o to, aby všechny ponořil do vod Jordánu, ale jde o to, aby pokud možno všichni šli za tím, který je beránkem Božím. Janova schopnost se upozadit. Nebýt tím, kdo láká na svůj duchovní zážitek křtu vodou. Ale být tím, kdo nasměruje druhé někam dál. Myslím, že tohle je inspirací i pro každého z nás. Posouvat skrze nás lidi k Bohu, ke Kristu, k dobrému. Je příznakem zralé osobnosti, když člověk pochopí, jaké je jeho poslání v tomto světě. Když o sobě nesmýšlí víc, ale ani méně. Jan řekne: „Nejsem Elijáš“. Ale současně chce odkazovat k beránkovi Božímu a dělá to opravdově a důsledně. I když se připraví o své učedníky, i když tím jeho sláva hasne.
Zajímavé je také to, co se děje s těmi učedníky, kteří se podle Janových slov vydají za Ježíšem. Ptají se trochu hloupě možná „kde bydlíš“. Mají jej za Rabbiho, za Mistra. Jsou určitě zmatení. Slyšeli Jana, svého dosavadního učitele, ale netuší, jestli je to tak. Potřebují si sami ověřit pravdivost jeho slov. Kde bydlíš? Vlastně – co jsi zač? Jaký jsi? A Ježíš k tomu řekne: „Pojďte a uvidíte“. Tohle zůstává klíčové pro každou dobu. My lidé máme různé otázky. Chceme se dozvědět o Bohu, o Kristu, zajímají nás duchovní souvislosti. Něco bereme, o jiném pochybujeme, další odmítáme. Jak poznat pravdu? Jak se přiblížit k Božímu Mesiáši? „Pojďte a uvidíte.“ Je třeba vykročit a udělat krok do neznáma. Ověřit si na vlastní kůži, zda je Ježíš opravdu Kristem. Zda je beránkem Božím. Tihle učedníci, o kterých se zde mluví odvážný krok udělali. Ten den zůstali s Ježíšem a zjistili, že jejich původní Mistr Jan měl pravdu.
Dalším krokem je proto oslovení širšího okruhu. Najednou se dozvídáme, že jeden z těch učedníků je Ondřej a že má bratra Šimona Petra. Svého bratra Šimona vyhledal a bez okolků mu sděluje: „Nalezli jsme Mesiáše“. Opět bez čekání, bez ničeho – rovnou k jádru věci. Možná si vybavíte, jak v jiných evangeliích Šimon Petr odhaluje mesiášství Ježíšovo, jak ho vyznává, jak o tom všem má mlčet. Prásk, tady to Jan řekne rovnou. Pak jsme svědky trochu podivného pojmenování, protože se u Jana stane z Petra Kéfas, zatímco jinde je to přesně obráceně. Ale současně vidíme – na základě toho, že si člověk sám ověřil pravdivost sdělení „hle, beránek Boží“, může přivést k Ježíšovi další. Dokonce i ty, kdo se stanou klíčoví pro další existenci církve.
Vidíme něco, co je důležité dodnes. My lidé se od svých učitelů ve víře něco dozvíme. I k nám doputuje ono „hle, beránek Boží“. A my na základě toho jdeme. Míříme k Ježíšovi a máme otázky. Mistře, jaký jsi, kdo jsi, kde jsi? A máme zareagovat na jeho pozvání. „Pojďte a uvidíte“. Potom si člověk ověří pravdivost toho, čemu věří a pozve k tomu další. Pokud žádný krok nechybí, vzniká církev. Tehdy i dnes. Amen