Uherské Hradiště, Luhačovice - kázání Jitky Voglové
Mt 3,13-17
Tu přišel Ježíš z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. Ale on mu bránil a říkal: „Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně?“ Ježíš mu odpověděl: „Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili všechno, co Bůh žádá.“ Tu mu již Jan nebránil. Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho. A z nebe promluvil hlas: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.“
Je to zvláštní. Teprve při křtu v Jordánu se Ježíš objevuje na scéně jako jednající postava. Tedy, pomineme-li toho dvanáctiletého chlapce, který se na tři dny ztratil svým rodičům, protože rozmlouval s dospělými muži nad Tórou v chrámě a vysvětloval pak, že musí být tam, kde jde o věc jeho otce… jak popisuje evangelista Lukáš. Ale co bylo pak? Co se vlastně dělo s Ježíšem v jeho mládí, dospívání a dospělosti před tímto zásadním rituálem, po němž začal Ježíš veřejně působit? Známe od všech evangelistů různé detaily z období zhruba tří let před jeho odsouzením a popravou, ale o většině jeho lidského života nic moc nevíme a můžeme se jen domýšlet.
Samozřejmě, jako pravověrný žid do svých třiceti let nemohl vykládat písmo v synagoze. Do té doby žil tedy nejspíš běžný život jako jiní mládenci té doby v Nazaretě, v Galileji. Studoval písmo, ale především pracoval a nesl jako ostatní běžní lidé tíži dne. Pracoval nejspíš se dřevem a kamenem v dílně svého adoptivního otce Josefa.
Pak se ale Ježíš náhle ukáže a první, co udělá, je to, že se přihlásí do řad přívrženců Jana Křtitele. Toho jurodivého podivína ve velbloudí kůži. Člověka, který začal kázat v pustině, ale nejspíš tak plamenně, že se kolem něj za chvíli seběhli posluchači a dost z nich ho i bralo vážně. My si dnes umíme možná lépe představit faráře, který káže v poloprázdném kostele a i když se hodně snaží, kostel zůstane i dál poloprázdný. Jan byl ale postava poměrně exotická a alternativní a pravděpodobně se svým kázáním trefil přímo do citlivých témat tehdejších židů. Poušť navíc vzbuzovala asociace na nejslavnější izraelskou minulost, takže se za ním lidé stahovali, stejně jako byli zvyklí předtím i potom hledat moudrost u různých poustevníků.
„Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské,“ vyzýval Jan. Evangelista Matouš používá výraz království nebeské a myslí jím Království Boží. Slovo království přitom nese spíš význam vlády než nějakého území. Tedy tehdejší posluchači v tomto zvolání slyšeli: „Přiblížilo se Boží převzetí moci“ Co to v praxi znamená, o tom jistě už tehdy mezi sebou diskutovali a ne všichni chápali zvěst Jana Křtitele stejně, což je ale situace, která v různých variacích trvá v církvích (a nejen tam) vlastně dodnes. A Janovo „čiňte pokání“ vykládá například biblista Jiří Mrázek jako „změňte smýšlení“ nebo „zamyslete se nad sebou“ „rozpomeňte se, kam jste směřovali“. Samozřejmě, pokud někdo Janovo kázání pochopil jako blížící se politický převrat, s tím, že nový silnější vládce je už na hranicích, bude se také snažit narychlo udělat změny, převlíknout kabát a být loajální s novou mocí. Jan k tomu teď nabízí rychlou cestu skrze křest v Jordánu. A zajímavé je, že na výzvu „Blíží se změna režimu, honem něco udělejte“ (ať už ji říkal Jan nebo pak Ježíš) reagovali nejcitlivěji právě skuteční kolaboranti té doby – celníci.
Celníci a všelijací další více či méně zjevní hříšníci. A se svým vlastním pochopením Janovy misie se k nim do jedné řady postavil i Ježíš, aby si i on vystál frontu stejně jako jiní. Sám bude zanedlouho zacházet s Janovou zvěstí podobně suverénně jako s výkladem Tóry a Proroků, ale stále bude Jana vnímat jako toho, který jej předchází. Zatímco Jan v Ježíšovi cítí kohosi silnějšího, většího, čistšího…
Taky proto se zdráhá ho pokřtít. Navíc, Jan křtí sice kde koho, ale sám pokřtěný není. Jak to přijde, že on sám nepřijal křest. A jak to, že Ježíš, který křest zapotřebí nemá, ho naopak přijal? Evangelista Matouš nám nedává možnost nahlédnout, kolik toho Jan o Ježíšovi vlastně ví. Zdá se, že něco tuší. Ale až mnohem později ho napadne, že by Ježíš mohl být přímo mesiáš.
Ježíš ale na svém křtu v Jordánu trvá. Otázkou je, jak jej vlastně chápe a co myslí oním „naplněním spravedlnosti“. Má snad potřebu nějakého formalismu? Trvá na tom, aby bylo navenek učiněno zadost nějakému požadavku, postupu, předepsanému očištění? Takové formální a přitom vyprázdněné úkony nejsou církvi ani společnosti neznámé. Ale opravdu šel Ježíš přes sto kilometrů z Galileje jen kvůli formalismu?
To jistě ne. Viděno v rámci celého příběhu a jak to odpovídá matoušovské teologii je právě Ježíšův křest jasným signálem, že Bůh chce být s lidmi solidární. I v té frontě na očištění, i v tom proudu všelijakých špatností, slabostí, strachu, lží, nejistoty, podlosti, egoismu, s nimiž lidé do řeky vstupují. Oni se nechávají křtít v obavách, že Bůh už stojí se svými andělskými šiky někde nedaleko. Ale kdyby byli trochu pozornější, mohli by si všimnout, že Bůh je už teď tady s nimi, v té samé (ne příliš čisté) vodě.
Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho. A z nebe promluvil hlas: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.“
Tyto verše tvoří zvláštní paralelu mezi viděním a slyšením, jež mají potvrdit Boží synovství. Podobná paralela se pak objeví i při Proměnění na hoře. Tam také učedníci nejprve uvidí Ježíše s Eliášem a Mojžíšem, a pak k tomu zazní hlas, který toto vidění interpretuje. A opět se bude mluvit o Ježíši jako o Božím synu.
Toto vidění ale chápe evangelista Matouš jako výhradně Ježíšovo. Jemu se otevřela nebesa, on spatřil a on uslyšel. Není to ovšem tak, že by byl Ježíš adoptován za božího syna až ve chvíli křtu. Celý vánoční příběh říká, že je jím už od počátku a adoptován je spíš do davidovského rodu. Křest je tady jen potvrzením jeho cesty, přihlášením se k Janovi, k jeho důrazům a snahám usmířit lidi s Bohem, ochránit je před nicotou, ukázat lepší možnost, kterou by byla věčná škoda minout.
Za koho se v té chvíli křtu považoval Jan a za koho Ježíš? Za koho považoval Jan Ježíše a Ježíš Jana? Víme to s jistotou? A je to vlastně důležité? Nejde tu náhodou mnohem víc o to, co oba dělali, oč se oba snažili a na čem jim záleželo? A taky proč a s jakou motivací to dělali. Že by snad Jan plamenně kázal jen proto, aby se splnila předpověď proroka Izajáše? Nebo že by Ježíš jednal podle toho, jak jej naprogramoval Bůh? Ne. To silné na celém příběhu je právě ten opravdový, lidský zájem o dobro pro ostatní. O boží dobro pro společenství, ne jen pro jednotlivce, pro mě, ale pro celek, jehož jsem součástí. Tento důraz v křesťanství má i apoštol Pavel. Skutečná snaha dát vědět lidem, že úkolem i darem každého je být Božím obrazem a že je třeba se znova na tuto cestu vydávat. Právě proto se ti dva muži sešli spolu ve vodě. Pro toto stejné přesvědčení. Že je jeden z nich Eliáš a druhý Mesiáš, se ukáže až mnohem později. Někdy to tak zkrátka je, že vyšší a zásadnější smysl našich aktivit či aktivismu se projeví jaksi mimoděk až za dlouho, jako něco, co jsme sami neplánovali. Někdy se stane, že zjistíme, že se nějaký náš čin stal součástí čehosi velkého a zásadního, přičemž prvotní motivací byl jen zájem o druhého, láska k bližnímu a snaha zůstat věrný Bohu.
Ježíš se nechává křtít Janem, protože nevnímá sám sebe jako VIP osobu, která si zaslouží extra zacházení a speciální podmínky. A která se nechce znečistit kalem, který se při smývání nečistot do vody dostává. Ač by k tomu mohl mít důvod, nechová se ani v náznaku nadutě, povýšeně, grandiózně, sebestředně, jak můžeme dnes tak často pozorovat u lidí, co získali velkou moc. Naopak. Od první chvíle, kdy se Ježíš už jako dospělý objeví na scéně, vystupuje jako ten, kdo má za své okolí odpovědnost, kdo o své blízké pečuje. Ježíš, člověk, který ponese naše viny, přijímá svůj křest jako iniciační akt pokory. Jako výraz vlastní odkázanosti na Boha. V tomto jsou křest Ježíšův a ten náš totožné. V čem jsou rozdílné? Zatímco Janův křest vodou byl symbolickým aktem očištění, v judaismu docela běžným, my jsme díky Kristu a jeho oběti křtěni už Duchem svatým a současně s tím zváni právě na cestu s Kristem. Křest jako dar i úkol. Úkol stávat se obrazem Božím, tedy Kristovým. V čem nejvíc? V lásce, v solidaritě, v odpovědnosti za bližní a bude-li třeba, i v oběti. V tom všem nás přitom Pán Bůh posiluje. Stojí s námi v tom proudu někdy dost kalné vody a drží nás.