Uherské Hradiště, Luhačovice + online
Gn 12,1-4
I řekl Hospodin Abramovi: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“ A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal. Šel s ním také Lot. Abramovi bylo sedmdesát pět let, když odešel z Cháranu.
Mohli bychom zvolil při výkladu tohoto oddílu pohodlnou cestu. Mohli bychom si povídat o dávném Abramovi, o jeho životě, o příbězích, které jsou sice pozoruhodné, ale jsou nám řadu tisíc let vzdálené. Tato cesta je pohodlná, protože neklade žádný nárok na nás samotné. Co je nám ostatně po Abrahamovi, že?
Nebo můžeme vzít text jako modelový příklad a výzvu, abychom právě tak jednali i my sami. Ne stejně, protože žijeme na jiném místě a v jiné době, ale podobně. Abramův a později Abrahamův příběh je modelový, protože nám ukazuje postupy, které smíme vztáhnout na sebe. K Abramovi promluví Bůh a vyšle jej na cestu, která má pěkných pár tisíc kilometrů a Abram neřekne Bohu „mlč“. Ani nezůstane sedět tam, kde do té doby byl. Zkuste ovšem říct dnes, že by bylo dobré se zvednout a jet na bohoslužby třeba do sousedního města. Abramův modelový případ nás také obírá o možnost výmluv. Nemůžu jen tak jednoduše říct: „Jsem na to starý.“ Abramovi bylo sedmdesát pět let. Nelze se vymlouvat na věk, na výši bankovního konta, na výši IQ. Je třeba odněkud odejít. Vyjít z toho, co není k životu a zamířit tam, kde život tepe. Nemusí být člověk ani příliš teolog, aby jej napadlo, že takových všelijakých odchodů a vyjití může člověk prožít i více za život. A že také některé klíčové momenty zachycuje Písmo. Vedle Abramova putování do země zaslíbené je přece podobným příběhem putování Izraele z Egypta. A pochopitelně sem patří i inspirace novozákonní, právě onen text o novém narození, které se neděje přirozenou cestou, ale z Ducha Božího. Každé vyjití z každého otroctví je pochopitelně podobné a patří k našim úvahám.
Pěkným příkladem je nám Abram i v tom, jaký je smysl jeho putování. Chviličku bychom si mohli myslet, že jde o něho samotného. „Velké učiním tvé jméno.“ Ale vzápětí pochopíme, že zde jde o víc. „Staň se požehnáním.“ „V tobě dojdou požehnání všechny čeledi země.“ Pokud se člověk nezvedne ze židle či z pohodlného fotelu, pokud nevyrazí na strastiplnou cestu životem, pokud si bude hýčkat jen to své a nebude myslet na smysl svého jednání, bude žít nesmyslně. Bude krmit své břicho, bude vegetovat, přežívat. Žádný užitek z něho nevzejde. Abram, který šel a někam došel, to je silná inspirace, to je silná pobídka pro nás.
Chtěl bych to nyní ukázat i na běžných věcech, se kterými se můžeme potkat třeba v životě sboru. Každou neděli ráno jsme voláni Bohem k tomu, abychom se sešli, abychom jej slavili a od něho čerpali pro další život. Někdy se do cesty postaví objektivní příčina, jak třeba nedávno vyprávěla jedna paní z Kroměříže: „Vstala jsem ráno v sedm hodin, umyla si vlasy, upravila si je, připravila se do kostela a když jsem chtěla sednout do auta, zjistila jsem, že zamrzly dveře a já neodjedu.“ Častější je ale absence vůle vůbec někam jít. Kolik lidí dá přednost pohodlnosti a zůstanou doma. Jenže jejich nevyjití z domovů má své důsledky. Nepřinese požehnání. Všichni přece známe ten rozdíl, když se nás sejde ve shromáždění hodně. Jaká radost se mnohých zmocní. Jak najednou více vnímáme smysl naší víry, našeho snažení. Když ale přijde málo lidí, když se naopak nečekaně společenství ztenčí, jsme smutní, otrávení a naštvaní. Pak si i ta zbylá hrstka řekne, že si příště najde nějaký lepší program.
Podobných situací je v životě církve řada. Proč lidé nedojdou na akce, které jsou objektivně dobré? Proč se více nezajímají o duchovní věci? Proč se nenajde víc lidí nadšených do opravdového putování životem? Třeba i s tím vědomím, že to nedělám především kvůli sobě, ale kvůli druhým. Abych přinesl požehnání k druhým, aby všechny čeledi země došly požehnání. Jak chceme šířit víru, pokud nebudeme mít alespoň základní odvahu vykročit. Vy, kdo tu jste, tak chvála Bohu tuhle základní odvahu máte. Ale ona plná Abrahamovská odvaha nám možná chybí. Jedna věc je jít kousek do shromáždění. Jiná věc radikálně vykročit a změnit svůj dosavadní život.
Měli jsme před pár dny zajímavé setkání s kazatelem jedné církve. Docela inspirativní bylo, když vysvětloval, jak rozjíždějí určité aktivity, kterých konají velmi mnoho. Potřebují na začátku alespoň tři či čtyři lidi, kteří by se pravidelně scházeli a zvali k sobě druhé. Pořádají i takové zdánlivě obyčejné a neduchovní věci – hraní deskovek, společné muzicírování, besedy (a nemyslím ty u cimbálu, i když klidně i ty), zkrátka nic speciálního, nic, co bychom si nedokázali představit. Rozdíl je v tom, že do toho ti tři čtyři jdou po hlavě a po pár měsících je kolem nich dalších dvacet. Stanou se požehnáním. Přišlo mi to zdravé a inspirativní. Zvlášť proto, že tohle u nás chybí a bez toho náš sbor růst nebude. A to si nepředstavuju, že by měl růst kdovíjak rychle.
Nechat se inspirovat Abrahamem. Vyjít a snažit se někam dojít. Být požehnáním. Tohle všechno není o tom, že by se měl člověk nějak přetvařovat nebo úplně znásilnit svoje já. Abram vyšel s tím, co měl. Kdybychom četli dál, slyšeli bychom, že si s sebou vzal svou ženu Sáru a svého synovce Lota a všelijaká stáda. Nevzdal se svého já ani svých blízkých. Dokonce ani majetku se nevzdal. Nestal se jiným. Šel i se svými chybami a slabostmi. Šel ovšem i s tím, co uměl a v čem byl dobrý. Jen to všechno nějak podřadil Božímu záměru. Vědomě se rozhodl, že poslechne hlas, který mu mohl připadat neznámý. Vědomě jednal nikoli ve svůj prospěch, ale ve prospěch druhých.
Když budeme myslet na Abrahama, na jeho vyjití, mysleme vždycky i na svoje vycházení. A mysleme na to, zda z našeho jednání má někdo nějaký užitek. Zkusme si vždy konkrétně odpovědět, kdo a jaký. Ne proto, abychom se hnali za dobrými skutky, ale abychom se ujistili, že naše cesta ještě pořád má svůj smysl, že jsme nenabrali kurs, který vede do nikam, že zkrátka jen tak existujeme, ale úplně zbytečně a marně. Požehnání tvoří i zdánlivé maličkosti. To, že se něčeho zúčastníme, že něco podpoříme, že se za něco modlíme, že o něco dobrého usilujeme, že se za někoho postavíme. Abraham kupodivu zastal hodně i v pětasedmdesáti. Nemusí být každý ve stejné formě, ale každý může být vždycky požehnáním pro druhé. Amen.