Kázání 1.2.2026

Když spatřil zástupy, vystoupil na horu; a když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Tu otevřel ústa a učil je: „Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské. Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni. Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství. Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha. Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími. Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské. Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně. Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích; stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi.

Ježíšovo slavné kázání na hoře začíná blahoslavenstvími. Co vlastně znamená, že je někomu blaze? Jak si sami představujeme stav, kdybychom si řekli: „Tak, teď je to super a je nám blaze?“ Každý bychom asi řekli něco trochu jiného. Asi by v tom ale bylo i ledacos společného. Možná bychom se shodli, že my lidé potřebujeme mít nějak pokryté základní potřeby. Nemít hlad a žízeň, mít střechu nad hlavou a pocit základního bezpečí. Mít nějaké blízké lidi, přátele, rodinu. Trochu peněz na pořízení potřebných věcí a vybavení. Být zdravý či zdravá. Potom bychom asi jmenovali ještě spoustu dalšího, kde už bychom se mohli víc a víc rozcházet v názoru. My, jako věřící lidé, bychom si třeba řekli, že potřebujeme vnímat Boží blízkost a pak je nám blaze. Lidé nevěřící by nic takového nepotřebovali, ale možná by zdůraznili potřebu smyslu a štěstí. Kdo je v jádru hamoun by si blahoslavenství spojoval jistě s obrovským bohatstvím a třeba s nalezením zlatého pokladu. Kdo je víc dobrodruh by třeba za největší blahoslavenství považoval možnost procestovat celý svět křížem krážem. A takto bychom mohli pokračovat.

Ježíš zde promluvil ke svým učedníkům a k těm, kdo byli v doslechu. Vystoupil sice na horu, ale posadil se. Přímo u něho jsou jeho učedníci. Zástupy stojí opodál. Možná, že se ve vzduchu vznáší nevyslovená otázka: „Ježíši, podívej, kolik lidí sem za námi přišlo. Co jim můžeme nabídnout? K čemu povede tvoje učení?“ Ježíš odpovídá na tuhle otázku. Vnímá lidi, kteří tam jsou a řeší jejich denní potíže.

Vidí tam lidi pokorné, obyčejné. Nikdo v zástupu není žádný ranař, nikde žádný s ostrými lokty. Jdou za ním lidé, u kterých se nepředpokládá životní úspěch. A ejhle. Co říká Ježíš? Čím může doslova šokovat už tehdejší posluchače, ale od té doby i všechny ostatní posluchače včetně nás? „Jejich je království nebeské.“ My lidé máme určité představy o tom, komu je blaze. Myslíme, že třeba bohatým majitelům velkých továren musí být blaze, protože mají spoustu peněz a spoustu lidí k dispozici k různým službám. Nebo že politikům na výsluní je blaze, protože mají moc. Nebo hvězdám popmusic či hvězdám stříbrného plátna že musí být nádherně v jejich životech. Vždyť mají peníze i slávu. Jenže pak nás možná napadne, kolik lidí jim to, co mají, závidí. A možná nás napadne, kolikrát jsme slyšeli, jak se někdo ze světa showbyznysu předávkoval nějakými léky proti bolesti. Může být těm, kdo jsou třebas z vlastní vůle vystrčeni do veřejného prostoru blaze? Vždyť je všude pronásledují novináři, řeší se každý jejich přešlap, každé zaváhání. Vlastně nepřekvapí Ježíšovo slovo o chudých v duchu, o pokorných, kterým bude blaze, protože jim bude patřit království nebeské. U Boha může být člověku dobře, ale už pokora sama v sobě má zaslíbení dobra.

Nepřekvapí, když i další pokračování Ježíšových blahoslavenství tento přístup potvrdí. V zástupu lidí, kteří jdou za Ježíšem je mnoho těch, kdo nemají mnoho důvodů k radosti. Něco se jim stalo, něco v životě řeší, o někoho přišli, s něčím se potýkají a je jim k pláči. Ale Ježíš pro ně má naději. Budou potěšeni. A je tam také mnoho tichých, těch, kteří se nehádají s ostatními, kteří jsou až moc poddajní a nechali se obrat o dědictví, o cokoliv, na čem by jim mohlo záležet. Jsou to i ti, kdo nemají zdánlivě žádnou váhu ve společnosti, které nikdo neposlouchá. Jenže právě tihle budou obdařeni zemí. Právě ti se překvapivě dostanou k něčemu, co bude jejich. Právě tak na tom budou lidé, kteří mají hlad a žízeň – ovšem zde u Matouše ani ne po skutečném jídle jako po spravedlnosti. Tohle je přece tak aktuální. Cožpak se nenacházíme sami v podobné situaci? Tak bychom toužili po světě, kde by platila pravidla solidnosti. Kde by pravda byla oceněna a lež potrestána. Tolik bychom chtěli, aby ti, kdo rozsévají zlo, kdo rozeštvávají lidi, kdo vedou války byli odhaleni a uvězněni, aby se svět změnil. Touha po spravedlnosti v nás jistě je, ale je tak často neuspokojená, nenaplněná. A Ježíš řekne – tahle touha bude nasycena. Já, Boží syn to vidím a nenechám to být.

Možná by se tahle první část blahoslavenství dala shrnout pod určitý společný jmenovatel. Ježíš zde má na mysli lidi, kteří jsou v určité nouzi vůči svému okolí, vůči svým nadřízeným, vladařům, vůči světu, který není vždy uspořádán dobře. Další blahoslavenství totiž míří jiným směrem, směrem více vnitřním, směrem k Bohu. Ježíš v nich odhaluje duchovní pravdy podstatné pro život s Bohem.

První duchovní zákon v tomto výčtu je zákon milosrdenství. Když jsem milosrdný, milosrdenství se mi i dostane. Rozumějme – třeba ne hned. Ježíš neslibuje své blaze jako okamžité řešení. Kolikrát v životě to může probíhat drsně. Budeme milosrdní a druzí s námi nemilosrdně zatočí. Jenže Ježíš nemluví jen o výhledu k nejbližší budoucnosti. Má na mysli výhled širší. Hledí ke vztahu k Bohu a ke království nebeskému. Možná nedojdeme milosrdenství od lidí, ale dojdeme milosrdenství od Boha. A ruku na srdce – které je asi tak důležitější? Ježíš ale říká zřetelně: „Je dobře, když jste milosrdní. Nepřestávejte s tím. Má to zaslíbení.“

Druhým duchovním zákonem je zákon čistého srdce. Opět zde připomenu židovský pohled, který říká, že srdce pro židovského posluchače je sídlem rozumu nikoli citů. Ano, jsme zde sice uprostřed řeckého textu. Ano, jsme na půdě Nového zákona. Věci nemusí být tak černobílé, ale při našich úvahách o čistém srdci bychom stejně neměli ztratit ze zřetele pochopení srdce jako sídla myšlení. „Přemýšlejte čistě.“ To přece dává velký smysl. Nemějme nějaké postranní úmysly. Nenechme se myšlenkově umounit nějakými pseudopravdami, pokřiveným myšlením, tím, čemu se dnes říká fake news, co přichází odkudsi zvenčí s cílem zasít mezi lidi pochybnosti o pravdě, o tom, co je správné a Bohu milé. Chceme jednou uzřít Boha tváří v tvář? Chceme se dostat do jeho království? Mějme čistou mysl, čisté srdce.

Třetím duchovním zákonem je pak zákon pokoje. Působit pokoj, mír. Ne ve smyslu těch chcimírů, kteří doporučují napadené zemi složit zbraně a podřídit se uzurpátorovi. Působit pokoj ve vztazích. Umět ovládnout svoje emoce, svoje ego. Ocenění je zde opět obrovské. Ti, kdo tohle zvládnou budou nazváni syny Božími a doplňme, že ženy, které zvládnou stejné budou dcerami Božími.

Uvědomujeme si patrně, že nejsme nikdo v naplňování těchto duchovních zákonů bez chyb. Slabiny máme v každém z nich. Někteří jsme ovšem v něčem zdatnější, ale v něčem jiném zase slabší. Proto je před námi celoživotní zápas o milosrdenství, čisté myšlení a pokojnost. Nikde nekončící a trvalý.

Jenže ani zde Ježíš nekončí a ve svém úvodu horského kázání zmíní ještě následky našeho zápasu o dobro a pravdu. Ten, kdo začne pracovat na naplňování duchovních zákonů se poměrně rychle dostane do střetu se světem, s okolím, s vladaři, s nadřízenými. I lidé, kteří tam tehdy kolem Ježíše stáli jako schlíplí, slabí, neprůbojní, ale i všichni ostatní, kteří se vydáme v jakékoli době za Ježíšem, zjistíme záhy, že vstoupíme do duchovního zápasu. Ježíš zde mluví o pronásledování a lživém mluvení zlých věcí na adresu těch, kdo jdou s Ježíšem. Máme s tím počítat a nemáme se bát, naopak se můžeme radovat a jásat. Ne proto, že by nás těšilo pronásledování, že bychom se masochisticky vyžívali v ponižování a sebetýrání. Máme odměnu v nebesích. Dostáváme se na stejnou loď, na níž jsou i naši předkové ve víře, proroci. Dostáváme se do dobré společnosti těch, kdo míří k Bohu a kterým Bůh říká své „blaze“. Amen.