Uherské Hradiště, online
Zj 21,5
Ten, který seděl na trůnu, řekl: "Hle, všecko tvořím nové." A řekl: "Napiš: Tato slova jsou věrná a pravá."
Člověk si tak říká – co se víc hodí k novému roku než to slovo, které je veršem pro celý rok „Hle, všecko tvořím nové“. Jenže nás možná trochu brzdí v rozletu fakt, jak často se tento verš objevuje při pohřbech. Člověk umře a my se potěšujeme právě touto zvěstí: „Hle, všecko tvořím nové“. Ale teď přece nechceme slyšet nic smutného. Je Nový rok. Chceme, aby byl šťastný, veselý, radostný, dobrý. A my toužíme po zdraví, požehnání, úspěchu, bohatství. Jen ne pro pána Jána žádné smutnění. Jenže, co když ono to smutné k tomu požehnání, úspěchu a štěstí patří?
Tohle je třeba vysvětlit. Tak si to jenom představme. Leckdo si dává do nového roku řadu předsevzetí. A když ne řadu, tedy alespoň jedno. Tak třeba konečně zhubnout. Zvlášť po vánočních svátcích se tohle téma ukazuje jako žhavé, protože váha obyčejně ukazuje různá nezvykle vysoká čísla. Byla by to hezká představa – Hle, všecko tvořím nové. Bůh by nám vytvořil tělo jako lusk. Samý sval a jen tak akorát špeku, abychom nepůsobili anorekticky. To by bylo radosti. Je to možné. Bůh jistě může takový zázrak učinit. Nejčastěji ho ale činí skrze smutek rozloučení se s něčím, na čem jsme ujížděli celá léta. Je třeba odložit moučnaté sladkosti plné krému ze ztužených tuků. Je potřeba zamáčknout slzu nad vepřovými výpečky se šesti. A jaká tragédie, už nikdy nepít sladké limonády, nespořádat na posezení tabulku čokolády ani mnoho dalších dobrot. Není ono to k pláči? Jasně že je. Každé loučení je bolestné. Tedy i to, když se má překonat závislost na jídle.
Stejně jako s jinými závislostmi. Někdo by zase rád zatočil s nadměrnou konzumací alkoholu. Různé výzvy jako třeba suchý únor jsou jistě dobré. Ale zase je to stejné. Smutek nad tím, že se s něčím loučím. Teprve ten může přinést radost, která bude nad tím novým.
A když už jsme u toho, co určuje to, jak vypadáme, nemůžeme nezmínit pohyb. Touha dobře vypadat se naplní vedle omezení kalorického příjmu také pohybem. Rychlá chůze, plavání, bruslení, běh, jízda na kole, míčové sporty, posilovna. Kolik jen toho je. Ale všechno vyžaduje nechat za sebou svou pohodlnost. Své výmluvy, proč něco nejde. K některým pohybovým aktivitám dokonce ani nic nepotřebujete, jen se zvednout z křesla a začít.
Není to však jediné. Stejně jako nejen chlebem živ jest člověk, právě tak jest jasné, že není cílem nového života mít jen vypracované tělo, a přitom být úplně pitomý a duševně i duchovně dezorientovaný. Chce to opustit různé žánry založené na ohlupování člověka a snažit se hledat to, co nás může posunout výš. Podobně jako ve sportu to chce zvedat laťku jen pomalu, aby nás to nové příliš nevyděsilo. Nemůžete si prostě po Princezně ze mlejna hned pustit Tarkovského, to fakt nejde, a po Michalu Davidovi a jeho sdělení, že chce žít nonstop třeba poslouchat co složil Arvo Pärt. Možná také jste jiného zaměření a místo Tarkovského dáte přednost Lynchovi, proč také ne. A z klasické hudby si vychutnáte třeba Dvořáka. Také jistě dobrá volba.
Podobně je šikovné opustit sladkou nevědomost o většině věcí a začít nabírat znalosti a informace z různých oborů, aby člověk něco věděl a znal, aby si dokázal v životě poradit a nenechal si něco nabulíkovat. Hodně k tomuto rozvoji pomáhá četba. Malého Bobše máme za sebou. A co před sebou? Zdolat všechny klasiky? Dostojevský, Joyce, Kafka, Tolstoj, Shakesperare, Išiguro? I ti domácí mohou být dobří. Co jich jen je, že? Čapek, Hrabal, Kundera, Novák, Balabán, Tučková, aj mohli bychom pokračovat prakticky donekonečna. A samozřejmě také Písmo svaté. Na to nezapomenout.
Těchto pár příkladů snad jasně ukazuje, že k tomu, aby Bůh stvořil něco nového musí něco starého umřít. Ano, je to tak a je to smutné. Ale teprve tak se nastolí ono nové. Bez toho, abychom opustili vše, co nás drží jakoby v zajetí, co nás ovládá, co nám určuje naše mantinely, se neobjedeme. Je potřeba staré opustit a vykročit k novému. Jestli má být heslo tohoto roku co platné, je třeba dát Bohu ve svém životě prostor. Je třeba si nad starým zaplakat, ale nechat ho ležet a jít dál.
Co jsem zatím řekl byla ale jen malá rozcvička k tomu, co je potřeba sdělit nyní. V pátém verši dvacáté první kapitoly Zjevení Janova je totiž jasně řečeno, že výrok o tvoření nového řekl ten, kdo sedí na trůnu. My lidé jsme často v pokušení si nové věci organizovat podle svého. Nastavíme si nějak ono nové a myslíme, že tak to je nejlepší. Zkusme ale přijmout fakt, že nemusíme my sami dobře vnímat, co je dobré. Že se můžeme snadno zmýlit. Třeba si někdo řekne, že začne běhat, ale kvůli své váze a nevhodné obuvi si zničí klouby. Nebo začne někdo držet nějakou drastickou a nesmyslnou dietu, která mu poškodí fyzické zdraví. Nebo se dáte do četby Parlamentních listů či jiných dezolátských tiskovin a poškodíte si zdraví duševní. To, co se po nás chce je, abychom se otevřeli Božímu působení a nelitovali toho, co opouštíme. Abychom odstranili Bohu z cesty překážky. Abychom překonali svou pohodlnost, svou vázanost na věci, myšlenky, postoje, které jsou naše a dovolili Bohu, aby tvořil. A on začne. Jeho slova jsou věrná a pravá.
Tak bych nám všem chtěl do celého nového roku a vlastně celého času, který je před námi popřát vše dobré, ale hlavně schopnost přestat lpět na tom starém, co nás nějak nezdravě omezuje, co z nás dělá hlupáky a otroky. Kéž se otevřeme Božímu působení, abychom byli více k jeho obrazu. Abychom mířili výš, než kam jsme dosud mířili. Přeju všem, aby to nové, co se odehraje bylo opravdu k dobrému. Ať jsou kila dole zdravá. Ať jsou nové knihy kvalitní a povznášející ducha vzhůru. Ať je Ukrajina mírová a bez Rusů, ať nové Boží pořádky zavládnou světu a zbaví nás veškeré tuposti, která se lidskou společností tak ráda rozmáhá. Boží slova jsou věrná a pravá. Tak se na ně spolehněme a dovolme mu působit. Alespoň sami v sobě a mezi námi. Amen